Foto R.Kalivoda

Foto R.Kalivoda

Ahoj;o)
jmenuji se Martin, tahám s sebou už na hřbetě nějaký ten křížek a taky už půl života tahám na krku (rameni) foťák při toulkách krajem v okolí mého rodiště, tj. okolím Bruntálu v podhůří Jeseníků.
Jako kluk jsem zkoušel fotit sovětskými přístroji Zenit, časem jsem se, jak vývoj předurčuje, přes Prakticu, P-six a kinofilmovou Minoltu dostal až k digitálu.
Nenajdete zde senzační akční a technicky perfektní fotky,do uměleckého ztvárnění mám taky daleko. Jen zprostředkovávám to, co jsem při svých toulkách viděl a se štěstím"ulovil".
pav.jpg
Začátek září. To jsou povětšinou, tedy když je jak má být, mlhy, pavučiny, rosa. A takto to bylo i koncem tohoto týdne, po dnech plných vody a mraků se udělalo o víkendu hezky. I když mě to táhlo spíš do hor, nebyl prostor k takovému dlouhému výletu a proto jsem si vzpoměl na místo úspěšné akce v srnčí říji a zamířil se brzy ráno podívat na jetelové louky u přehrady. Plán byl jednoduchý. Zasednu přesně v místě odkud kamarád Honza nafotil " lechtivé" fotky říjného srnčího páru a uvidí se. Tentokrát, oproti svým běžným zvyklostem, jsem vzal i maskovací síť. Už se lehce rozednívalo, když mé holínky hlučně čvachtaly po široké podmáčené polňačce a já při tom sledoval, jak tu odskakuje z louky srna se srnčetem, tu samotný kus neurčeného pohlaví a vzápětí i známá lištička pádila mokrou jetelinou k olšině. I přímo u sloupu nízkého napětí, což byl můj cíl na čekanou, odskočila další dvojice srnčího. Sakryš, tolik zvěře jesm zradil, to není dobré, kdo ví, zda nějaká vyjde zpět na louky po rozednění. Zasedl jsem na kámen u sloupu a přes sebe nasoukal maskovačku. Po dlooouhé době jsem si dnes vzal na pomoc i stativ a byl jsem odhodlán čekat do plného světla a ještě kousek dále. Ale pode mnou u olší se nic nedělo, jen tu a tam zakřičel nějaký ptáček, něco zašustilo ale ven se nic nevylouplo. A tak jsem s povděkem pozoroval srnu se srnčaty za pásem mokřiny snad 500 m daleko. Po půlhodině už jsem byl značně nervózní z maskovačky, vadila mi všude, zejména na hlavě ale držel jsem se. Po chvíli se ukázala i před mokřinou další srna a zdálo se mi že i se srnčetem, ale stále vzdálenost byla dobrých 300m. Dlouho předlouho se dvojice držela v kraji močálu a ani mé prosby už i polohlasné s ní nepohnuly. Tak další půlhodinka utekla s nervydrásající sítí na hlavě a nehnoucí se srnčí mámou s potomkem. Nakonec se přeci jen ledy hnuly a srna vykročila do nitra rozlehlé louky. Ale ta couračka! Dalších 15 trvalo než se přiblížila zvěř alespoň na pozorovatelnou vzdálenost 150 ti metrů a k mé malé radosti bylo patrno, že mé stanoviště budou obcházet vrchem, kde se mi budou ztrácet za horizontem. Bylo nutno se připravit, přesunout stativ doleva a vytočit se. Když už to vypadalo, že se dá fotit, zjistil jsem v hledáčku, že ze srny vidím sotva slechy. Stativ musel výš. Konečně jsem se jakž takž srovnal, ale zase jako naschvál se srnče loudalo a bylo od matky daleko. Srna byla zjevně starší zkušená tetina, neustále jistila a od srnčete si držela odstup. Konečně se mi v hledáčku ukázaly oba kusy, sice každý na jiném kraji, ale aspoň tak....
srna+.jpg
Dva tři snímky a zase se mi dvojice ztratila za horizontem. Než se mi ztratila srna úplně, postřehl jsem, jak intenzivně jistí někam pode mě. Vytočil jsem hlavu a koukám na srnce klidně se pastvícího snad 40 kroků přede mnou. Poznal jsem našeho herce z říje. Sakra, co teď? Přesunovat stativ bylo riskantní a ze stávající pozice nebyla šance. Bylo třeba se otočit téměř o 180 stupňů. Teď jsem si mohl blahopřát k rozhodnutí sedět pod sítí. Opatrně jsem vycvakl objetiv ze stativu a jal se nenápadně otáčet k srnci. Samozřejmě se mi dařilo zaplést se do sítě jak moucha do pavučiny ale co bylo podstatné, hledáček byl u oka a v něm zarámovaný srnec.
srnec2.jpg
Líbila se mi atmosféra ranního stínu, mdlejších odstínů ( proto jsem i fotku nijak nekontrastnil) oproti nedávno focené srně se srnčetem na plném ranním slunci. Srnec byl naprosto v klidu a nechal mě udělat více než 10 snímků, za což jsem byl vděčný i kvůli tomu, že tenhle materiál bude konečně průkazným testem nového objektivu, se kterým dost bojuji.
srnec.jpg
Myslím, že test se docela zdařil, naštěstí mě napadlo ihned po vyjmutí ze stativu zapnout stabilizátor;o) A možná bych mohl testovat o hodně déle, nebýt hlubokého zabékání nade mnou. To srnce přimělo pro jistotu odklusat do houští.
srnec4.jpg
Bylo mi jasné, že varování pocházelo od srny, která se mi ztratila za horizontem a pokračovala směrem podél mě k lesu. Tím se musela dříve nebo později dostat do mého větru ( i když jsem zrovna větry neměl, poznala mě;o)
Srnec byl fuč, srna se srnčetem také, ráno se vylouplo do pěkna a tak jsem se konečně vymotal z maskovací pavučiny a s chutí ji nacpal do báglu. Byla asi ještě hodina času do návratu, tak mé kroky vedly k ocúnové louce.Ale v mokrém ránu se mi nechtělo válet se v trávě a spokojil jsem se s tím, že kytky mám cvaklé už od minula. Podél olšiny vede sotva znatelná polňačka k další louce. Ovšem týden dešťů ji naprosto rozmáčel a mé kroky byly daleko slyšitelné. Nebylo tedy divu, že trojici srnčího jsem zahlédl už na ústupu k horní cestě. Poznal jsem v ní silného šesteráka z minulého povídání...
srnec+.jpg
Když zvěř zmizela za lesíkem nad cestou, zkusil jsem projít kolem meze s diviznami a potkat třeba lišku či nějakého zpěváčka. Ale nic podobného se nedělo. Až na konci meze, v místě kde se napojuje cíp lesíku se cosi hnulo. V silném protisvětle na pokraji stínu a světla jsem odhalil další srnu se srnčetem...
srnče.jpg
Bohužel již o mne věděli, jen počkali až si mě "ověří" a šup do lesa.
Vystoupil jsem na cestičku a zkusil najít tři utečence. Byla naděje, že se uchýlili k nějaké z četných mezí. A hle, v kraji asi 150m vzdáleného osikového hájku cosi stojí! Pohled přes hledáček neodhalil silného srnce, nýbrž viržínskou laň. Nevadí, zkusím. Jelikož jsem byl na ráně a jak jsem již dříve zjistil, zrak a postřeh těchto američánků je neuvěřitelný, zkoušel jsem to jako že mě laňka vůbec nezajímá. Kráčel jsem kolejemi ve vysoké trávě směrem šikmo od zvěře, tu a tam se sehnul, otočil. Při tomto manévrování mě přerušil buchot datla do suché větve. Našel jsem ho hned.
dateL.jpg
Tloukl na suchém pahýlu javoru v malé mezičce. Pohled zpět k osikám mi odhalil, že laň stále stojí v porostu a sleduje mě. Po chvíli jsem se dostal z úhlu tak, že jsme na sebe neviděli. Měl jsem v úmyslu obejít remíz a zkusit ji načapat z druhé strany. Ale něco mě zaujalo vlevo u olšiny. Co to tam sakra leze z lesa? No jo, kluk viržiňák! Byl daleko, koukal směrem kamsi k lani. Udělal jsem dokumentační cvaky a klučina mi zamával svou legrační kelkou.
virž.jpg
Kolem meze jsem se pak pokoušel dostat k původnímu objektu mého zájmu ale nic tam již nebylo. Nevadí, i tak jsem si ráno na ploše cca 25 ti hektarů užil. Vykročil jsem směle k autu, zrychlil krok abych byl doma včas a stihl donést snídani a vypravil se s rodinkou na tolik slibovanou a odkládanou houbařskou túru...V mezi to zašustilo a jedna, druhá a třetí viržinka mi daly pápá...
Nechte si zasílat novinky přímo do Vaší emailové schránky
Opište prosím kontrolní kód "3594"
martinzatka@seznam.cz
Na Vaši návštěvu se těší Martin Žatka
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one